Dne 25. února 1634 v pozdních večerních hodinách ukončen byl násilnou smrtí život jedné z nejvýznamnějších vojenských osobností 17. století, generalissima Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna.
Do historie města Mnichovo Hradiště se zapisuje v roce 1622, kdy od císaře získává konfiskované mnichovohradišťské panství popraveného Václava Budovce z Budova a stejně tak většinu zkonfiskovaných severočeských statků. Josef Václav Scheybal popisuje strmý růst jeho moci slovy:
‚‚Tento mocný šlechtíc uměl výhodnými koupěmi, směnami a obratně vedenými procesy strhnout na sebe během dvanáctí let 64 panství a statků, jejichž plocha objímala takřka celou severočeskou oblast a zasahovala u Rožďalovic, Králova Městce a Nechanic hluboko do úrodných krajin středočeských. Základem k tomuto rozsáhlému knížetství bylo bývalé panství Frýdlant, Liberec a Zavidov, získané Valdštejnem nejdříve v zástavu, později (5. června 1622) jako ,,věčné dědičné léno“ za půjčku poskytnutou císaři, pak to byla severočeská polovina smiřických statků, kterou vévoda obratně vynutil na fisku zároveň s poručníckou hodností nad slabomyslným Jindřichem Smiřickým. Brzo přibyla další panství, takže celé rozsáhlé území mohlo být už 3. dubna 1625 povýšeno na knížetství a roku 1627 na vévodství Frýdlantské.‘‘
Mnichovo Hradiště s renesančním zámkem se stává součástí tzv. ‚‚terra felix – šťastné země‘‘, kraje ušetřeného ve 20. letech útrap třicetileté války, nezatíženého daněmi s výrazným ekonomickým rozvojem. Albrecht z Valdštejna zvláštní pozornost věnoval rozvoji textilního a kožedělného průmyslu. Šlo mu o to, aby celá výstroj jeho vojáků byla vyrobena jen na jeho statcích, a to od lněného a vlněného vlákna až po hotové oděvy a řemení. Do každého města se mělo soustředit určité osobité odvětví textilního průmyslu: Liberec, Frýdlant a Česká Lípa vyráběly sukno, Vrchlabí, Hostinné a Pilníkov plátno, Jičín kůži, Turnov a Mnichovo Hradiště boty. Je zajímavé, že se toto rozdělení uchovalo v hrubých rysech až do dob moderní průmyslové velkovýroby. Mnichovohradišťské panství si však dlouho neponechal a již v roce 1624 jej předává nejdříve v léno, později prodává jako trvalé vlastnictví svému vzdálenému bratranci a zároveň švagrovi Maxmiliánovi. Tato rodová větev Valdštejnů kontinuálně zámek vlastní až do vyvlastnění v roce 1945.
Ačkoliv Albrecht osobně na mnichovohradišťském zámku nepobýval, stává se mu Mnichovo Hradiště místem jeho věčného odpočinku po neklidném životě v neklidné době.
‚‚Zavraždili mě hnusně, zákeřně a podle za sobotní noci 25. 2. 1634. Vrazi nejprve vylákali mé věrné důstojníky na hostinu, kde s nimi po krátkém boji nemilosrdně skoncovali. Poté pobili mou osobní stráž a nás samého pak rytmistr Deveraux probodl partyzánou v ložnici domu na náměstí, kde jsme se ubytovali. Pokud je nám známo, měli jsme být v Chebu pouze zadrženi a deportováni do Vídně. Ale generálské intriky a pomluvy závistivých plukovníků nakonec došly císařova sluchu a naše smrt pojistila vyšší zájmy lépe než zajetí.‘‘ (Jindřich Francek, Navzdory Závisti)
Kaple sv. Anny, kterou nechala postavit hraběnka Marie Markéta Valdštejnová, rozená Černínová z Chudenic v letech 1723-1724, kdy se rozhodla rozšířit kostel svatých Tří králů. Od roku 1875 je místem věčného odpočinku generalissima Václava Albrechta Eusebia z Valdštejna, jeho první ženy Lukrécie Nekšové z Landeka a syna Albrechta Karla. (Ve správě Národního památkového ústavu - v komplexu Státního zámku Mnichovo Hradiště) / fotoarchiv Muzea města Mnichovo Hradiště
Klid však Albrecht z Valdštejna nenachází hned po smrti. Nejdříve krátce spočinul v prostém hrobě ve Stříbře, následně byly jeho ostatky převezeny do rodinné hrobky Valdštejnů v kartuziánském klášteře ve Valdicích, jím vybudovaným. Ani zde, vedle své první ženy Lukrécie Nekšové z Landeka a syna Albrechta Karla však také pokoje nedošel. Po zrušení kláštera se hrabě Vincenc zasloužil o převoz ostatků, které následně rodina roku 1875 uložila do kaple sv. Anny.
Hrobka s rakví generalissima Václava Albrechta Eusebia z Valdštejna v kapli sv. Anny v roce 1933 před zhotovením mramorového náhrobku. (Ve správě Národního památkového ústavu - v komplexu Státního zámku Mnichovo Hradiště) / fotoarchiv Muzea města Mnichovo Hradiště
V roce 1934, u příležitosti 300. výročí Valdštejnova zavraždění, nechal tehdejší majitel panství Karel Arnošt pořídit náhrobek z červeného mramoru s bronzovým reliéfem vévody od libereckého sochaře Karla Kolaczka. Mohutný erb spojuje znaky všeho, čemu Valdštejn vládl na vrcholu své moci. Je znamením závratné vévodovy kariéry, postu nejvyššího velitele císařských vojsk, majitele Frýdlantského panství v Čechách, Hlohovského a Zaháňského ve Slezsku a Meklenburského v Říši.
Náhrobek z červeného mramoru s bronzovým reliéfem vévody od libereckého sochaře Karla Kolaczka v kapli Sv. Anny / fotoarchiv Muzea města Mnichovo Hradiště
Mnichovohradišťský zámek je dnes tak nejen místem vévodova posledního odpočinku, je zde také soustředěn jeden z nejvýznamnějších souborů portrétů Albrechta z Valdštejna a jeho rodiny a další valdštejnská memorabilia.
Vyobrazení generalissima Václava Albrechta Eusebia z Valdštejna v nejstarší kronice města Mnichovo Hradiště od J. Junka z roku 1934. Kronikářem byla zaznamenána událost oslavy 300. výročí smrti a slavnostního odhalení mramorového náhrobku od libereckého sochaře Karla Kolaczka v kapli sv. Anny. / uložena v Muzeu města Mnichovo Hradiště