V únorovém čísle Kamelotu jsme si v článku Mgr. Jany Dumkové přiblížili průběh transportů válečných zajatců, jež prošly přímo Mnichovým Hradištěm, viz ZDE. S transporty souvisí mnoho příběhů z blízkého okolí našeho města, jejichž společnými jmenovateli jsou lidskost, solidarita a projevy osobní odvahy, jednak vzájemné u samotných zajatců, jednak u obyvatel zdejších vsí, jimiž tyto strastiplné průvody lidí procházely. Známo je množství útěků či pokusů o ně. Již méně jsou do historie uchovány, buď písemně či fotograficky, následné osudy konkrétních lidí, kteří se k tomuto riskantnímu činu odhodlali. Příhodný terén v Pojizeří k úspěšnému útěku napomáhal. Tento příběh z nedalekého Hubálova je tak pro nás cenným svědectvím z doby posledních měsíců 2. světové války, pro mne osobně o to více, protože je také záležitostí rodinnou.
První kronikářské zápisy roku 1945 obcí Loukov a Loukovec jsou vírou v to, že tento rok již přinese dlouho očekávaný mír. V obou se následně dočteme o ubytovaném transportu ruských zajatců v Loukově, dne 14. února. (pozn. red.: již víme, že nocovali i ve Březině) Zmíněn je počet 2000 lidí, v zuboženém stavu, již se sotva vlekli, jejich oděvem byly cáry hadrů. Z hladu jedli shnilé brambory a řípu z krechtů… Na zdejší faře byli ubytováni němečtí velitelé transportu, kpt. Hubrich z Boleslavi ve Slezsku, kněz Mikuláš Liesl a Jan Willert z Moravského Nového Města. Transport opustil Loukov dne 16. února 1945.
V tento den začíná také náš příběh, který si představíme na základě autentického zápisu výpovědi Josefa Vocáska z roku 1945 v Pamětní knize obce Loukovec. Doplním jej o vzpomínky jeho syna Josefa, narozeného v roce 1942, mého dědy.
K prvnímu setkání Josefa Vocáska se zajatci došlo hned 16. února. ‚‚Byl jsem na ně upozorněn Bohumilem Salabou sdělením, že ráno byli u něho dva Rusové a prosili o jídlo, a pak seběhli do stráně k řece Jizeře. Jako zdejší rodák znám každý úkryt v této stráni, ale přeci mi to dalo hodně práce, než jsem je našel, jak se krčí u skály, jeden ošumělý zesláblý zajatec. Jmenoval se Alexandr Ivanov, byl ze Stalingradské oblasti. Prosil jen, abych ho nehlásil policii. Řekl jsem mu: ‚Neboj se, my jsme přeci Češi a jsme vašimi bratry‘, a podal jsem mu několik housek. Hned na to se vynořil i druhý, který nemohl již choditi, měl nohy silně omrzlé a na noze jen kusy dřeváku. Jmenoval se Nikita Foroponov, byl z Kurské oblasti. Domluvili jsme se dosti dobře, řekl jsem jim, že budu stále na blízku, večer jim přinesu teplé jídlo, a o dobré vyspání, že se jim postarám. Stanovil jsem signál, na který se mají ozvati. Večer 16. 2. vzal jsem s sebou teplé jídlo a na určené místo pod strání u řeky se mnou šel i Salaba. Rusové na signál neodpovídali, nedůvěřovali. Tak již jsme mínili jít domů, ale tu se najednou slabě ozvali. Tak jsme se zastavili a chtěli jsme jim dáti večeři. Polévku a zásobu chleba. Sedíme v kruhu ve dřepu, neb sníh zrovna tál. Tu jsem spatřil na druhé straně Jizery německého vojáka se psem a puškou chytat rozuteklé zajatce. Uteklo jich asi 80 z Loukova a Březiny. Hned jsme byli zticha. Voják nás přešel a ani pes nás přes vodu neslyšel, led na Jizeře táním praskal a šuměl.‘‘ Z popisu výše vyplývá, že zajatci se z Loukova do Hubálova dostali úvozní cestou přes tzv. Straškov. Zmíněné první setkání se odehrálo pod jeskyní nad řekou Jizerou, ta je v současnosti již zasypána. Její součástí byl i převis dlouhý cirka 7 metrů, který se odlomil.
Opuková jeskyně nad Jizerou, pohledem ke kostelu sv. Vavřince ve Březině, stav 10. 2. 2025 / foto KH
‚‚Druhý den jsem šel na výzvědy a potkal jsem holiče Novotného z čp. 19. Řekl mi, že zde byli v Koťátkově stodole tři zajatci, došlo však k udání, a že se bude všude hledat. Ale řekl mi, že stodolu už opustili a schovali se do blízkého stohu, a tak že se možná budou i ostatní stohy prohlížeti. Tu nastala i mně obava. Řekl jsem mu, že i já též schovávám dva zajatce, a to v Prskavcově stohu v Hubálově. Přišel k nám při naší rozmluvě i Jan Koťátko, (pozn.: t. č. starosta), Jaroslav Sedláček a Josef Žďárský. Nastala porada, kam je schovat. Rozhodli jsme se, že je dáme dohromady. Bylo jich již pět. Převedli jsme je v půlnoci do zdejšího kostela na kruchtu. Byli tu jen jednu noc. Do kostela jsme se dostali po žebříku oknem, které jsme vypáčili, moc nedrželo. Postupně jsme získali paní Fraitovou, Rusku, která zde v Hubálově sloužila, a s nimi se u mě scházela a rozprávěla. Pomohla nám pro zajatce sehnat civilní šaty z Turnova.‘‘
Po určitý čas poskytl Josef Karel Vocásek zajatcům ubytování i přímo ve svém domě v Hubálově čp. 12, kde se 20. 12. 1907 narodil. Současný dům nově vystavěl. V roce 1930 se oženil s Boženou roz. Dušátkovou. Společně zde provozovali koloniální obchod. K přespání zajatců využil za války zbudovaný úkryt v podkroví. Tento volný prostor existuje dodnes. Vymyšlen byl tak, aby nebyl tehdy při kontrolách objeven. Je přímo napojen na bývalý kurník, od něhož je oddělen příčkou z prken. Šířka krytu je dána vzdáleností dvou střešních krokví, což je pouze cirka 1 m, vytvořený prostor zasahuje do podkroví v délce 2 m, vysoký je 1,75 m. Vnější stranu tvoří obvodová zeď domu, zbylé dvě vnitřní stěny jsou prkenné, včetně stropu. Kryt nemá dveře, vstup byl řešen vytažením a opětovným přiražením dvou prken. Při pohledu z podkroví byla vidět jediná prkenná stěna, záměrně tvořená z různě dlouhých prken dosahujících až ke krokvím. Prostor kurníku a krytu za ní byl zaházen slámou.
Zjednodušený schematický náčrt, podkrovní úkryt, Hubálov čp. 12 / KH, 2025
Týdny plynuly, místa přespávání všech zajatců, již našli své dočasné útočiště v Hubálově, se průběžně střídala. O Velikonočním pondělí, dne 2. dubna 1945 ‚‚…přišla nová parta Rusů, bylo jich pět. Umístili jsme je u Dušků ve stodole. Tam se o ně staral Jaroslav Sedláček, Duškovi a jiní občané z Loukovce‘‘. Dle kronikářského záznamu se o první ‚‚partu‘‘ i v dubnu nadále staral Josef Vocásek. ‚‚Každých 14 dní se u něho umyli a převlékli. Jednalo se o pět Rusů. Jmenovitě: Nikita Foroponov z Kurské oblasti, Ivan Churužij z Vorošilovgradské oblasti, Alexandr Verjovkyn ze Stalingradské oblasti, Petr Kovalenko ze Stalingradské oblasti, Alexej Havlčenko z Omské oblasti.‘‘ Zachyceni jsou na společné fotografii před domem čp. 12, pořízené na konci války.
Před domem čp. 12 v Hubálově, po skončení války. Vlevo Josef Karel Vocásek (těsně u plotu) s válečnými zajatci, kterým pomáhal od února 1945, vpravo pak jeho tříletý syn Josef s ostatními výše jmenovanými / p. č. 1/2025, fotoarchiv Muzea města Mnichovo Hradiště
V příběhu sehrála svou roli také loďka Josefa Vocáska, dle vzpomínky jeho syna, plechová, vojenská, původně i s motorem. ‚‚Když jsem nosíval večeři Rusům, setkal jsem se jednou s velitelem četnické stanice z Chocnějovic, panem Jakubem Syrovátkou, a bál jsem se, aby mne nevyzradil. Na to pak jsem se dozvěděl, že pracuje v odboji. Často jsem ho převážel na mojí loďce na levý břeh Jizery, s Jonášem z Hubálova a Holatou z Dařenic.‘‘ Převážel také samotné zajatce. ‚‚Když nastalo nebezpečí prozrazení, přemístil jsem je do odlehlé stodoly na Hradec (pozn.: tzv. Lochmanovy) a poté zase zpět do Hubálova do dvou stohů.‘‘ Vzájemná pomoc lidí posilovala víru v brzký mír, stísněnou náladu obyvatel Loukovce povznášel poslech rušeného vysílání naší exilové vlády v Londýně. Což má souvislost i s tímto příběhem. Poslouchalo se v šenkovně U Retrů, u Jaroslava Svobody, u holiče Novotného v čp. 19, u Šulců v Kejově, ale také v Hubálově u Vocáskových, jak uvádí ve své knize Loukovec v historii paní Helena Průšková.
Dle kronikářského zápisu došlo před koncem války na holiče Novotného udání. ‚‚Novotný právě holil občana Kotka, když gestapáci vrazili do dveří a hlásili Novotnému domovní prohlídku, ten je požádal, mohl-li by doholiti Jaroslava Kotka, k čemuž oni svolili, nečekali však a místo do kuchyně, kde jsem měl rádio umístěné, šli přes síň dále do pokoje a místnosti úřadovny Kampeličky. V tom okamžiku Novotný požádal zde přítomného Josefa Vocáska, aby mu vyndal zástrčku z rádia na krátké vlny, což on v okamžiku vykonal a strčil si ji do kapsy. Gestapáci mezi tím hledali. ‚Sebral jsem ještě i lihovar na kořalku a běžel domů, vytáhl jsem si zástrčku na krátké vlny a nařídil jsem své matce Ludmile, aby vyprané šaty ruských zajatců někam odnesla. Odnesla je důkladně a hodila je na Jizeru. Běžel jsem zpět k holiči právě včas, když gestapáci odnášeli Novotného rádio pryč, chytit na něj nemohli nic jiného než Prahu.‘ Novotného nechali s pohrůžkou doma.‘‘ Také holič Novotný ve svém domě zajatcům přístřeší opakovaně poskytl.
Když nastaly jarní práce na poli, zdejší zajatci při nich pomáhali. ‚‚Jaroslav Sedláček, Josef Žďárský a Duškovi starali se o 5 ruských a 2 anglické zajatce, kteří u nich přespávali ve stodole při čp. 16. Pak tito pomáhali na polních pracích u Dušků a u Sedláčků, takže již o tom věděl kde kdo, ale žádný to nevyzradil.‘‘ S prací pomohli i zajatci tou dobou žijící u Josefa Vocáska. Což dokládá i stále živá autentická vzpomínka jeho syna Josefa, jež mu i dnes vyvolává úsměv na tváři. ‚‚Zrovna jsme vyváželi hnůj na své pole. Vybavuji si konkrétně Nikitu, že mne chtěl vysadit na tzv. kozlík u již zapřaženého vozu. Chtěl, abych se taky svezl. Při zvedání se smekl po roztroušeném hnoji a v tom jsme byli oba na zemi! Měl strach, jestli se mi něco nestalo... Dopadli jsme dobře.‘‘
Korespondence z roku 1975 / fond 2. světová válka, kr. 3, p. č. 119, Muzeum města Mnichovo Hradiště
Se zmíněným Nikitou Josef Karel Vocásek po válce dokonce navázal i písemný kontakt. V první korespondenci z 15. 3. 1946 jeho bratr ‚‚Peťa‘‘ z vesnice Nikolajevky sděluje, že se Nikita ještě nevrátil domů, protože je stále v armádě, je však živ a zdráv. Od samotného Nikity se dochoval dopis až z roku 1975. Píše v něm, že se mu daří dobře, že žije i nadále v Kurské oblasti, Medvenském okrese, ve vesnici Svidnoje, ve správním obvodu Gostomljanském, že pracuje v kolchoze a má tři syny. Uvádí také, že občas večer, když jsou spolu, jim vypráví o svých kamarádech v Československu a že přeje našim dětem, aby nemusely zažít to, co jsme prožili my. Vyslovuje také přání, aby trvalo přátelství mezi našimi národy… (pozn.: korespondenci znovu objevili a do rodiny vrátili v roce 2024 manželé Urbanovi, zapůjčena byla kdysi místnímu občanovi za účelem vystavení, originály spolu s fotografiemi byly zapsány do fondu 2. sv. války v Muzeu MH) Doplnění části příběhu, jež předcházela jeho útěku z transportu, je badatelským úkolem pro časy budoucí. Josef Karel Vocásek zemřel 11. 1. 1978, jeho syn Josef (rodinou a přáteli oslovovaný také jménem Milan), v domě dodnes žije se svou ženou Miluší. Za spolupráci na tomto článku mu srdečně děkuji. Napsali jsme jej z úcty k jeho otci, jeho odvaze, lidskosti a solidaritě, kterou on i celá jeho rodina vůči zajatcům projevila, v těžkém a stále nebezpečném čase 2. světové války.
K výše uvedeným ruským zajatcům, o které se staral Josef Vocásek, kronikářský zápis uvádí jména i dalších zajatců, již se v obci zdržovali. ‚‚Maxim Musienko, kolchozník z Dněpropetrovské oblasti, Alexander Platnikov, kolchozník z Kyjeva, Pestřehoň Nikita, truhlář z Kirovohradské oblasti a Chološa Prokop, student z Poltavské oblasti, dále pak Angličané Sydney Harry, svářeč kovu z Londýna, a Alex Buchan ze Skotska.‘‘ Zápis končí informací, že všichni tito již 5. května pracovali v revolučním hnutí. Obecně je známo, že mnozí zajatci ve zdejším kraji se ke konci války přidali ke skupině majora Volka a pomáhali při odzbrojování Němců.
Další, výše zmínění váleční zajatci, kterým pomohli občané obce Loukovec / p. č. Z-635/2014/9, fotoarchiv Muzea města, zveřejněno v knize Helena PRŮŠKOVÁ, Loukovec v historii, Loukovec 2015.
Dodatek: Pokud byste chtěli cokoli k článku doplnit, nebo se případně podělit i o podobný příběh, zašlete nám jej prosím na: muzeum@mnhradiste.cz. Rádi jej v městském muzeu pomůžeme uchovat pro budoucí generace.
Dnes 7. 3. 2025 již první taková pro nás velmi přínosná reakce přišla. A to od pana Jiřího Zemana ze Skalan u Vyskře, který se zajímá o příběhy britských (a dalších západních) válečných zajatců. Jeho nedávným předmětem zájmu byl příběh Roberta (Boba) Evanse, který na Mnichovohradišťsku našel v závěru 2. světové války úkryt před nacisty. Následně aktivně pomáhal panu Cyrilu Evansovi, jeho synovi, pátrajícímu v okolí Mnichova Hradiště, i ve městě samotném, po českých rodinách, které pomáhaly jeho otci po útěku z nuceného pochodu. K tématu viz ZDE.
Jiří Zeman dohledal, že dva výše na konci článku zmínění britští vojáci, utekli z nuceného pochodu v Bosni dne 19. 2. 1945. Plným jménem Alexander Buchan a Sidney Henry "Harry" Holder. S pomocí Briana Coopera z FB skupiny Stalag VIIIB/344 Lamsdorf Prisinors of War se mu podařilo dohledat následující:
Alexander Buchan, tesař, Private, Gordon Highlanders, narozen 24. 3. 1913 v Aberdeen, Skotsko, (matka bytem 143 Kirkhill Road, Aberdeen), narukoval 26. 8. 1931, zajat v St. Valery dne 12. 6. 1940, od 11. 9. 1940 v zajateckém táboře STALAG XX a XXA (XIII?) Thorn (Toruň) a v STALAG 344 Lamsdorf/Lambinowice (PL) od 15. 3. 1941 do 21. 1. 1945 (evakuace tábora). Utekl spolu se Sidney Henry Holderem ze zajetí na nuceném pochodu 19. 2. 1945 v Bosni. Vojenské číslo (Army number): 2875416, německé zajatecké číslo (POW number) 16801. Zdroj: Brian Cooper na fb skupině Stalag VIIIB/344 Lamsdorf Prisinors of War a The National Archives, Kew (1) a POW On-line Memorial and Museum (2).
Sidney Henry „Harry“ Holder, svářeč kovu z Londýna. Narozen v roce 1918 (zřejmě 30. 5.). Narukoval v roce 1939 (zřejmě 15. 4.). Utekl z transportu spolu s Alexanderem Buchanem 19. 2. 1945 v Bosni. (Další údaje jsou bohužel v komprimované kopii nečitelné). Zdroj: Brian Cooper na fb skupině Stalag VIIIB/344 Lamsdorf Prisinors of War (1).
Karel Hubač
Muzeum města Mnichovo Hradiště