V letošním roce si připomínáme 80 let od konce druhé světové války. Před 10 lety, při příležitosti 70. výročí, jsme v Kamelotu zveřejňovali zápisy o roce 1945 v městské kronice, viz ZDE. V letošním roce bychom Vám v několika příspěvcích chtěli přinést autentické vzpomínky pamětníků na události z konce války. V únoru 1945 procházely naším městem průvody zajatců. Kronikář Václav Pařík zaznamenal událost následujícími slovy:
Dne 15. února rozletěla se zpráva, že budou pochodovati naším městem ruští zajatci a že jich bude mnoho. Zpráva byla pravdivá, zajatci tento den došli až do Březiny, kde bylo ustanoveno, že zůstanou přes noc. Když se zjistilo, v jak ubohém stavu se tito lidé nacházejí, hladoví, bosí, roztrhaní, oblečení hadry, zkrátka lidské kostry koží potažené, počali občané, jak městští, tak i z okolních vsí nikým nežádáni sháněti potraviny, kusy oděvu a obuvi. Bylo toho tolik, že sebrané věci musely býti odvezeny na voze.
Dne 17. února 1945 pochodoval zdejším městem takovýto transport druhý za doprovodu německých vojáků, v kterém se nacházeli zajatci národností ruské, anglické a polské. Druzí a třetí byli oblečeni obstojně. Zajatci ruští byli ubožáci, otrhaní a bosí. Byli ubytováni ve stodole haškovského dvora. Byla jim dána hojnost slámy, takže se dobře vyspali. Bylo jich celkem 1 000 a doprovázelo je 60 německých vojáků.
Dne 19. února 1945 procházel městem opět nový transport zajatců cca 4 000 osob čítající v doprovodu německého vojska. Zajatci byli Angličané a Kanaďané, vesměs lidé mladí, dobře oblečení a veselí. Přišli do města od Jičína. U budovy Hospodářského družstva odbočili, šli přes Marjánku (ulicí Svatopluka Čecha) směrem ke Klášteru Hradišti, zdravili potkávající občany pozdravem „Na Zdar“. Stráže, zajatce hlídající, byli vojáci - Němci, surového bezohledného jednání.
Jeho zápisy dokládají i slova pamětníků. V něčem se vzpomínky odlišují, ale na tom podstatném se všichni shodují:
‚‚Když bylo oznámeno, že městem půjde průvod zajatců, měl tatínek dalekohled a sledovali jsme, jak přicházejí od Hoškovic. Šli kolem našeho domu v Turnovské ulici. Bylo zakázáno jim cokoliv poskytnout, ale u špýcharu (pozn. red.: dnes BADOS) na schodech jim lidé nechávali jídlo. My s bratrem jsme tam ten chleba také dali. Když se po něm natahovali, Němci je surově mlátili, hlavně Rusy.‘‘ / Blanka Glaserová, Mnichovo Hradiště
‚‚Jednoho chladného dne začátkem roku 1945 obdrželo místní obyvatelstvo pokyny týkající se zákazu pohybu na ulicích, zatemnění i během dne a uzavření obchodů. Lidé tajně pozorovali ve špehýrkách zatemnění oken za záclonami, co se bude dít.
Já jsem stála spolu se strýcem a dalšími lidmi v horním bytě domu v Turnovské ulici a dívali jsme se dolů na ulici. Nejdříve se na liduprázdné ulici objevily velmi pomalu jedoucí motorky ze směru od Hoškovic. Po jejich průjezdu pak následovala velká skupina velice zubožených lidí, která pokračovala kolem dívčí školy a dále přes kamenný most směrem na Klášter nad Jizerou. Ti lidé byli zřejmě i nemocní a různě zranění, jen v otrhaných hadrech, vyhublí, bez dostatečné obuvi, většinou ve dřevácích. Pohled na ně byl hrůzný a půjde se mnou až do konce života. Poté, co tento zástup prošel, čekali jsme ozbrojenou stráž, která by celý pochod uzavírala. Ta se ale neobjevila. Po chvíli však následoval zástup cca 200-300 mužů, dobře a čistě oblečených, pochodujících v útvaru. Byli to letci, snad kanadští nebo britští, bylo zřejmé, že měli jiné zacházení. Teprve potom byl pochod uzavřen.
Zpráva o této akci se po městě rozkřikla. Za tmy toho dne nosili lidé do jedné z cukráren v Turnovské ulici suchý tvrdý chléb, uvařené brambory. To vše bylo potom těmto lidem odvezeno na místo, kde přespávali, což bylo snad v cihelně na Klášteře nad Jizerou. Potraviny nesměly obsahovat nic mastného, ani těžkého nebo maso, to by je zabilo.‘‘ / Pamětnice, která si nepřeje zveřejnit své jméno
‚‚Všude už bylo vidět a cítit blízkost fronty. Nejprve procházely městem kolony válečných zajatců, přesunovaných Němci do západních oblastí. Byly to dlouhé zástupy vlekoucích se lidí, zajatců všech národností, nejvíce však Sovětů. Ti měli na mantlech napsáno fosforeskující látkou velká písmena S A, což mělo znesnadnit případný útěk zajatce. Oproti anglickým a vůbec západním zajatcům byli Sověti daleko zuboženější, bylo vidět, že mají horší jídlo a mají ho méně. Kolony zajatců doprovázeli němečtí vojáci, vždy připraveni zasáhnout. Obyvatelstvo města, které zajatce sledovalo (my děti mezi nimi), mělo přísně zakázáno podat jim jakoukoli potravinu. Přesto se občas někdo odvážil v nestřeženém okamžiku hodit zajatci kus chleba. Někdy se to podařilo, často však pokus skončil řvaním německého vojáka, který zajatce, vztahujícího ruku po chlebu, hnal zpátky do řady. V dolní části města se prý stalo, že jeden ze zajatců chytajících chleba byl vojákem zastřelen. I já jsem byl svědkem varovného výstřelu německého vojáka v ulici Svatopluka Čecha, naštěstí jen do vzduchu. Přes všechno hlídání se několika sovětským vojákům podařilo z transportu uprchnout a dostali se do lesů k partyzánům.‘‘ / Jan Touš, Mnichovo Hradiště
‚‚V únoru 1945 s blížící se frontou vedli Němci přes Hoškovice zajaté Rusy, Francouze a Angličany. Přes noc byli „ubytováni“ ve Březině ve stodole u Novotných. Lidé z Hoškovic jim museli uvařit polévku. Já jako chlapec jsem jim spolu s ostatními jídlo do Březiny vezl. Polévka byla nalita na dvoře do necek a vyhladovělí zajatci se k nim zběsile vrhali. Při tom je Němci surově mlátili. Zajatci byli bosi, nikdo jim nesměl nic dát či jim nějak pomoci. Nejhůře se zacházelo s Rusy, Francouzi a Angličané nebyli tolik hlídáni.‘‘ / Josef Janoušek, Hoškovice
‚‚Zajatci šli naší ulicí (pozn. red.: Jiráskova). My děti jsme stály za závěsy, ale dívat se nám rodiče nedovolili. Pamatuji se, že jsem slyšela pouze šoupání tisíců párů nohou a k tomu ostré německé povely. Působilo to na mě děsivě. Rodiče se na průvod dívali, maminka viděla, jak někteří ze zajatců v roztrhaných hadrech měli zbičovaná krvavá záda. Vzala tašku jablek a donesla ji k nádraží, kde se průvod zastavil. Tam je vysypala na hromádku a vyhladovělí lidé se na ně vrhli.‘‘ / Libuše Vonásková, Mnichovo Hradiště
Zveřejňujeme unikátní sbírkovou fotografii průvodu zajatců procházejících Jiráskovou ulicí, kterou tajně pořídil pan Jaroslav Stránský z Hoškovic. Jedná se o záběr z budovy čp. 597, pozdější Severky, kde bylo v roce 1945 pracoviště firmy Siemens & Halske, v níž byli mladí lidé tzv. totálně nasazeni, to znamená nuceni pracovat pro německý průmysl. Pan Stránský, v té době 19letý mladík, byl jedním z nich. Fotografování zajatců bylo samozřejmě zakázáno, pokud by byl odhalen, hrozil mu tvrdý trest. (p. č. 2/2025/1, fotoarchiv městského muzea)
Autorka článku: Mgr. Jana Dumková
Muzeum města Mnichovo Hradiště