V Mnichově Hradišti můžeme historicky hovořit o svatoanenském kultu (patronka šťastného sňatku, manželství a porodu, ochránkyně matek, vdov, ale také horníků, mlynářů, truhlářů, tkalců, krejčích, provazníků, či čeledínů). Svátek jejího jména slavíme 26. července. Dodnes mezi lidmi přetrvává pojem Ostrova sv. Anny, jež se z původního označení pro samotné město, časem rozšířil na oblast celého Mnichovohradišťska. Jak dokládají, věřím, že i Vámi již někdy použitá sousloví typu: ‚‚Ostrov sv. Anny, bouřka se nám vyhne, sv. Anna nás ochrání, tady kroupy nebudou‘‘. A stejně tak i u jiných dnes hlavně živelných pohrom. Vše však začalo pohromou jiného charakteru, poslední morovou epidemií v letech 1713-1715. V českých zemích ji nepřežilo na 200 tisíc lidí. Mnichovohradišťského panství se významněji nedotkla. Věřilo se, že se tak stalo na přímluvy zdejšího děkana Jiřího Zdeňka Fialy, právě ke sv. Anně. V tento moment se začíná psát příběh sousoší sv. Anny, které si nyní blíže představíme z pohledu oboru dokumentace památek.
Jako poděkování za ušetření Mnichova Hradiště od další morové rány, ji nechal v roce 1714 zhotovit t. č. majitel panství František Josef z Valdštejna v prostranství před komplexem kapucínského kláštera z 90. let 17. století, resp. konventním kostelem sv. Tří králů. Společně s ním je sousoší od 3. května 1958 kulturní památkou ČR, ve správě NPÚ, resp. státního zámku Mnichovo Hradiště. Obklopeno je dnes nízkým stromořadím, dvouřadou alejí lip, orientováno je pak čelem k jihu, k ulici V Lípách. Autorství díla je dle sochařského rukopisu a formy, připisováno dílně Jelínků z Kosmonos, zejména pak k nejvýznamnější osobnosti této dílny a jednomu z následovníků Matyáše Bernarda Brauna, Josefu Jiřímu Jelínkovi. Vytesáno bylo z málo odolného jemnozrnného zlatookrového pískovce pocházejícího z oblasti Mladoboleslavska, tzv. pojizerského pískovce, celková výška činní 200 cm, šířka 90 cm, hloubka 75 cm.
Sousoší sv. Anny v Mnichově Hradišti, stav 9. 7. 2018, foto Karel Hubač
Svatá Anna je vyobrazena v méně obvyklém mladistvém vzhledu, v dynamickém postoji, opírá se o pravou nohu, levou má pokrčenou v kolenu. Sklání se nad svou dcerou, malou Pannou Marií, stojící při levém boku světice. Ukazováčkem pravé ruky se dotýká otevřené knihy, levou rukou drží Marii kolem ramen. Vzájemně na sebe hledící postavy halí bohatě sřasená a rozvlněná draperie.
Sousoší stojí na vrcholu vysokého trojetážového trojbokého podstavce o celkové výšce 412 cm, šířce 175 cm a hloubce 200 cm. Zhotoven je z hrubšího odolnějšího pískovce, světle okrové až šedé barvy, s temně rezavými vrstvami. Ve střední a horní části má podstavec konkávně probrané stěny, usazen je na nízké kamenné podnoži šestiúhelníkového půdorysu. Doplněn je na čelní straně půdorysně předsazenou oltářní menzou s jedním kamenným stupněm. Na stěnách podstavce se nachází nápisy s chronogramy, upomínající česky, latinsky a německy na okolnosti vzniku sochařského díla. Psány jsou písmem kombinujícím tištěnou verzi kurentu s kapitálou s tím, že písmena psaná kapitálou jsou zároveň číslicemi. Ověřit si může každý z nás, že jejich součet skrývá rok zhotovení díla, tedy 1714. Nápisy v českém a německém jazyce byly umístěny na obě čelní strany podstavce a jsou stručnější, dočteme se následujícího:
SwatI zV Ehren Der (Ke cti)
Anně H: Anna (sv. Anny)
ZaChowateL GnäDIgen (dobrotivé)
KInI BesChIJtzerIn (ochránkyni)
spoLV Vnserer (našeho)
panstwI HersChaften (panství)
oD MorV wehren Der (během)
Pest (moru)
V nápisu v latinském jazyce, který byl vysekán na zadní straně, si můžeme navíc přečíst jméno donátora sousoší, tehdejšího majitele panství, hraběte Františka Josefa z Valdštejna.
PraeserVatIs (Ochránkyni)
In ContagIone (proti nákaze)
pestIfera (morové)
DoMinIJs (Paní)
BenIgnae Patrona (Dobrotivé patronce)
SanCtae ANNAE (svaté Anně)
HonorI (ke cti)
F.F. (fieri fecit) (učinit nechal)
Illustrissimus (šlechetný)
ac Excellentissimus (a vznešený)
Dominus Dominus (Pán Pan)
Franciscus Josephus (František Josef)
S.R.J. (jeho císařské milosti)
Comes de Waldsstein (hrabě z Valdštejna)
Sousoší sv. Anny v Mnichově Hradišti, stav 70. léta 20. století, fotoarchiv Muzea města Mnichovo Hradiště
Kromě těchto nápisů vysekaných do vystouplých polí členících druhou etáž podstavce najdeme na desce patky téže etáže další latinský nápis, vysekaný celý kapitálou, okolo obíhající v protisměru hodinových ručiček. „IPSO SANCTAE/ MARGARETHAE/ FESTO/ STATVA ISTA/ FVIT BENEDICTA“. Tento nápis ukrývající opět chronogram s rokem 1714 nás informuje o tom, že tato socha byla vysvěcena na svátek sv. Markéty, tedy podle někdejšího církevního kalendáře 13. července. Na podstavci byly původně umístěny tři lampy, v nichž každé úterý a během každoroční Anenské pouti po dobu osmi dnů nepřetržitě hořely svíce. Co se poutí týče, sám hrabě František Josef z Valdštejna založil nadaci, která financovala bohoslužby s procesím. O následující rozmach se posléze zasloužila jeho žena Marie Markéta Valdštejnová, rozená Černínová z Chudenic. Když roku 1722 ovdověla, nadaci rozmnožila, a rozhodla o rozšíření konventního kostela sv. Tří králů o prostornou kapli právě pro anenské bohoslužby. Po vzoru pražské Lorety, ji chtěla svěřit do správy kapucínů. Výstavná barokní církevní architektura v centru jejího panství hlásala její zbožnost, štědrost i moc. Tak lze chápat zmínku v kapucínských análech, které mluví o pražské Loretě jako vzoru pro tuto stavbu. Stavba započala roku 1723, dokončena byla následujícího roku. Dnem 20. 9. 1724 je datována zakládací listina, v níž hraběnka vyložila své pohnutky ke stavbě, z nichž jedna byla, že stávající kostel nestačil pro poutě až o 20 000 lidech. Proto byla kaple postavena tak, aby s kostelem tvořila jedinou svatyni.
Z mnoha obnov původního sousoší zmíním jedinou. V září 1943 ji započal sochař Josef Vála z Královských Vinohrad. Stalo se tak zásluhou konsistorního rady a děkana P. Antonína Holečka. Dalšími významnými donátory byli Adolf Stoupa, vrchní berní ředitel z čp. 243 v Mnichově Hradišti, se svou manželkou Marií, rozenou Mráčkovou. Jejich syn, zdejší lékárník Adolf Stoupa, byl za svou protifašistickou odbojovou činnost zastřelen dne 5. prosince 1941 v koncentračním táboře Mauthausen... Další práce provedli zdejší architekti a stavitelé Václav Šulc a Josef Jiroušek, materiál dodal Ing. Josef Fanta, v rámci své zdejší zeměměřičské a stavitelské kanceláře. Kolaudace proběhla 11. září 1944. Dalším restaurátorským pracím napříč časem se podrobně věnuje Mgr. Jana Brůžková, ve své bakalářské práci Drobné nemovité sakrální památky farnosti Mnichovo Hradiště.
Dodnes je na stejném místě dochován původní podstavec, po restauračním zásahu akademického sochaře Martina Pokorného v letech 2010-2012, který zrestauroval i podobu původního sousoší. Rekonstrukce se týkala čtyř pětin jeho povrchu na čelní a více než poloviny na zadní straně. Zrestaurovaný originál sousoší je dnes umístěn v kapli sv. Anny, v lapidáriu zřízeného roku 1966. Ve stejném období pak byla zhotovena kopie samotného sousoší. Vysekána je z jemnozrnného vyhnánovského pískovce, akademickým sochařem Vojtěchem Adamcem společně se sochařem Alešem Johnem. Došlo také k osazení nové dlažby z pískovcových desek z lomu Krákorka, zhotoveno bylo nové klekátko na čelní straně z pískovce z lomu Božanov. Slavnostní odhalení kopie sousoší se konalo 22. července 2012, s přítomností biskupa Jana Baxanta a s úvodním slovem historika a senátora Jaromíra Jermáře.
Tradice Svatoanenské pouti, vždy první neděli po svátku světice, 310. let stále na stejném místě, přežila v Mnichově Hradišti dodnes. Mimo její světské podoby, byla obnovena v roce 2007 i ta církevní, včetně procesí od kostela sv. Jakuba Většího ke sv. Anně, v organizaci Farnosti Mnichovo Hradiště. Od stejného roku je toto historické poutní místo jedním ze zastavení na tzv. VIA SACRA, poutní stezky, historicky odkazující na významnou obchodní a poutní cestu VIA REGIA. Současné, již opět každoroční setkání ‚‚dvou světů‘‘ je pro mne osobně vždy na duchu povznášejícím okamžikem, i živým odkazem na pestrou historii Mnichova Hradiště, na niž můžeme býti právem hrdí.
Karel Hubač
Muzeum města Mnichovo Hradiště