Včera, 7. prosince 2020, zemřel pan Josef Brož ze Lhotic. 
Většina Hradišťáků ho znala jako pana učitele, který neobyčejně zajímavým a poutavým způsobem dokázal přiblížit probíranou látku z dějepisu, zeměpisu, ale i češtiny či občanské nauky. Všechny tyto obory vystudoval na Pedagogické fakultě UK, později přibyla ještě i pedagogika a psychologie. Já mohu vzpomínat „jen“ na hodiny zeměpisu. Vypravování o dalekých krajích a neznámých zemích, často podložené vlastními zážitky a zkušenostmi, jsme poslouchali se zatajeným dechem. I ti největší „zlobivci“ vždy ztichli, protože se v duchu přenesli ty stovky kilometrů a prožívali dobrodružství ve vzdálených a pro nás exotických oblastech. Kupodivu i to opakování a zkoušení nás bavilo, protože bylo netradiční a zajímavé. Pan učitel už tehdy, před čtyřiceti či padesáti lety, používal metody, po kterých se dnes tak volá a které vymýšlejí týmy odborníků ve výzkumných ústavech pedagogických. Ale nešlo jen o metody, důvodem jeho oblíbenosti u žáků byla vysoká odbornost, hluboké znalosti a především vztah k dětem a ochota se jim plně věnovat, prostě umění vyučovat.
        Myslím, že nikdo z nás žáků tehdy netušil, že se pan učitel zabývá i psaním poezie. Své první verše publikoval už jako student ve 30. letech 20. století, v roce 1948 dokonce zvítězil v oboru poezie v ústředním kole Soutěže tvořivosti mládeže. Od 50. let se i z důvodů politických odmlčel a většinu ze svých básní vydal až po roce 1990. Za téměř třicet let vyšlo více než padesát jeho básnických sbírek. Většina veršů je věnována místům, která měl pan Brož rád. Ať už se jedná o rodnou vesnici Lhotice, známé lokality, jako je Valečov, Kost, Mužský, Bezděz, Ještěd a další, o tichá zákoutí, skály, studánky, lesy a louky. Zapomenout nesmíme ani na verše pro děti. Z uvedené tématiky se částečně vymyká sbírka Listopad vzpomínek.
       V ní najdeme často nostalgii a smutek, objevují se motivy loučení, ale i vzpomínky na rodinu, mládí a sny. Je to jakési autorovo bilancování, vyznání se z hluboké lásky k rodnému kraji a také k poezii, k oblíbeným autorům. I kdyby je básník nejmenoval, čtenář pozná verše ovlivněné Šrámkem, Seifertem, Nezvalem či Horou a snad i Hrubínem. Všichni tito velcí čeští básníci ve své poezii vyslovili svou lásku k rodné zemi. Stejně tak pan Josef Brož. Nechci pana učitele srovnávat s největšími osobnostmi české poezie, leč jeho verše mi tyto autory připomínají. Jsou prosté, skromné, opravdové a upřímné, plynou totiž ze srdce. Jednu z básní, které mě nejvíce oslovily, si dovolím zde uvést, myslím si, že je v ní obsaženo vše.

Nikdy jsem nebyl víc

Nikdy jsem nebyl víc
než vesnický kluk ze Lhotic,
než skřivánek, co s rodnou zemí splývá,
z ní vzlétá do výše
a domovu, svým láskám nejspíše
tichounce, tiše zpívá
a se zpěvem se k hnízdu vrací.

Nikdy jsem nebyl víc
než zrnko vlčích makovic,
jiskérka, co se v dýmu ztrácí,
než horká slza svic,
pasáček oblaků a snů,
co nejdou zachytit, kterému zpřetrhali nit,
že ztratil navigaci.

A jestli přibylo do sbírek básní
pár veršů lásky, obavy a chval
z Podještědí a z Podbezdězí,
z rodného Českého ráje,
kde skály kvetou, jasmín jasní,
pak proto jen jsem ty kraje
ctil, bránil, miloval.

Snad proto jsem se zrodil,
žil tiše, skromně, váhavě
a z veršů stavěl piedestal,
abych měl maličký též podíl
na jejich oslavě.

Nikdy jsem nebyl víc
než plachý chlapec ze Lhotic
a tím jsem býti nepřestal.  

Na závěr snad už jen poděkuji panu učiteli - jak za ty zajímavé hodiny zeměpisu, tak za příjemné chvilky strávené s jeho poezií.

Čest jeho památce!
                                                            Jana Dumková