,,Kdo jinému jámu kopá, až se ucho utrhne.“

(oblíbené osobitě upravené úsloví Jiřího Tancibudka)

Dne 5. března 1921 se v Klášteře Hradišti nad Jizerou narodil Jiří Tancibudek, který po čas svého 83 let dlouhého života dosáhl světové proslulosti ve světě hudby, konkrétně v mistrovském ovládnutí hry na hoboj. Jeho osobnost je přímo spojena i s Mnichovým Hradištěm. Na počest 100. výročí narození chystalo (na dnešní večer) město Mnichovo Hradiště ve spolupráci s Klubem slavnostní koncert za přítomnosti příslušníků Tancibudkovy rodiny. Odložen je do lepších časů.. V letošním roce bylo Jiřímu Tancibudkovi in memoriam uděleno čestné občanství města Mnichovo Hradiště, dle usnesení č. 15 zastupitelstva města ze dne 17. 2. 2021.

Jiří Tancibudek byl hudbou ovlivněn již od dětství. Jeho otec Jindřich Tancibudek, ředitel měšťanské školy v Mnichově Hradišti a zdejší sbormistr a dirigent (na fotografii), vychovával řadu generací v lásce k vlasti, hrdosti na české dějiny a také v lásce k hudbě. Ještě v závěru 20. let se rodina přestěhovala z Kláštera do Mnichova Hradiště na náměstí do budovy školy čp. 244.

Malý Jiří hrál již od pěti let na housle. O 10 let později navštívil koncert mladoboleslavské filharmonie, kde přizvaný první hobojista Národního divadla Jan Mikeš zahrál Lisztovo preludium tak, že to Jiřímu vehnalo slzy do očí. Poté Jiří Tancibudek učinil své osudové rozhodnutí. Expresivnost tónu hoboje, jež nemá obdoby v jiném dechovém nástroji, rozhodla, že se stal hobojistou a právě Jan Mikeš byl také jeho prvním učitelem na tomto (jak rád říkal) božském nástroji. Jiří na sobě pracoval s nesmírnou houževnatostí. Po absolvování klasického gymnázia v Mladé Boleslavi odešel studovat hru na hoboj na pražskou konzervatoř. Ve studiích pokračoval na Academii múzických umění. O jeho mimořádném talentu svědčí i to, že se v roce 1944 stal hobojistou orchestru Národního divadla. O rok později, ve svých 24 letech, se stal prvním hobojistou České filharmonie, považované za jeden z nejlepších symfonických orchestrů světa, který tehdy řídil Rafael Kubelík. Také působil jako první hobojista v Českém komorním orchestru, vedeném Václavem Talichem. Po Kubelíkově odchodu na západ byl i Jiří Tancibudek několikrát vyšetřován Státní bezpečností, i když s jeho odchodem do emigrace neměl nic společného. Pro různé ústrky se Jiří Tancibudek odhodlal odejít se svou ženou Věrou Háskovou, profesionální pianistkou, a její rodinou také do emigrace.

Jiří Tancibudek se svou ženou Věrou Háskovou při příležitosti 50. výročí svatby 

V lednu 1950 podnikl cestu ve sněhové vánici v polobotkách, s hobojem pod kabátem přes hlídanou hranici do Bavorska. Po pobytu v uprchlickém táboře si za novou vlast zvolil Austrálii poblíž Adelaide, kde měl obrovské zásluhy o výchovu mladých hudebníků. Během let se stal světově uznávaným hobojistou. Bylo mu nabídnuto místo i v chicagském symfonickém orchestru. I když práce mu zaručovala okamžitý vstup do USA, imigrační zákony zakazovaly jeho manželce Věře získat povolení k pobytu ne dříve, než za 3 roky. Na doporučení dirigenta Sira Johna Barbirolliho a na pozvání Eugena Goosense se stal profesorem hoboje na Státní konzervatoři v Sydney, kde také uspořádal první hobojový recitál v australské historii. V roce 1953 přijal místo prvního hobojisty v Královském symfonickém orchestru v Melbourne, odkud roku 1964 přešel do Adelaidy jako člen hudební fakulty adelaidské univerzity. Jeho působení pokračovalo úspěšně i zde.

Jiří Tancibudek s hudebníkem Jiřím Svobodou, také bývalým občanem Mnichova Hradiště a jeho ženou Glorií Foley v 50. letech 20. století v Austrálii

Jako učitel vychoval většinu významných australských hobojistů, byl spoluzakladatelem mezinárodně úspěšného Adelaidského dechového kvinteta a také zakladatelem komorního orchestru adelaidské univerzity. Vystupoval na mnoha hudebních festivalech v Adelaide, zvláště pak na pověstném vystoupení spolu s Yehudi Menuhinem. Vedle toho pilně koncertoval, s ansámblem i jako sólista, nejen po Austrálii, ale i po celém světě. Také působil jako člen poroty na mnoha mezinárodních soutěžích. Úzce spolupracoval s Bohuslavem Martinů, který pro něho v roce 1954 napsal koncert pro hoboj a orchestr, jenž je považován za jeden z nejkrásnějších, který byl kdy složen.

Jeho světovou premiéru zahrál Jiří v Sydney roku 1956. Vedle koncertů natáčel i pro rozhlas a na gramofonové desky.

Na své umělecké dráze se Jiří potkal a spolupracoval s mnoha velkými osobnostmi hudebního světa. Připomeňme si zde pochvaly, které mu věhlasní hudebníci složili. Václav Talich: ‚‚Nejhezčí a nejosobitější hra na hoboj, jakou jsem kdy slyšel.‘‘ Rafael Kubelík: ‚‚Prvotřídní umělec. Jeho talent je zcela mimořádný.‘‘ Yehudi Menuhin: ‚‚Nikdy nezapomenu na svoji uměleckou spolupráci s Jiřím Tancibudkem. Je to skvělý umělec a jsem si jist, že se mu dostane kdekoliv zaslouženého obdivu i uznání.‘‘ Ještě v Praze se seznámil s australským hobojistou, později slavným dirigentem, Charlesem Mackerrasem. Jejich přátelství pokračovalo celý život. Mackerras je velkým propagátorem české hudby, obzvláště Leoše Janáčka, ve světě. Kdo ale ví, že na tom má zásluhu právě Jiří Tancibudek? Na první setkání vzpomíná slovy: ‚‚Když jsme přecházeli Vltavu po jednom slavném pražském mostě, Jirka mně vyprávěl o představení Janáčkovy opery Káťa Kabanová, která byla uváděna v Národním divadle, za řízení dirigenta Václava Talicha. Říkal: Tvoje manželka se musí jít s Tebou podívat na tuto kouzelnou operu. Souhlasil jsem a od této chvíle, jsem se rozhodl věnovat čas, abych se dozvěděl víc o tomto vynikajícím skladateli. Až do té doby, jsem znal pouze jeho sextet dechových nástrojů „Mládí“, který jsem hrál v Austrálii. Když jsem poprvé uslyšel Káťu, byl to fascinující zážitek a stále jsem Jiřímu vděčný za to, že jsem mohl poznat tohoto velkého skladatele již v prvém měsíci po příjezdu do Prahy.‘‘

Přítel, hudební vědec, režisér a skladatel funkční hudby Jaroslav Kovaříček, žijící také v Austrálii, na Jiřího Tancibudka vzpomíná slovy: ‚‚Každý z nás svoji cestu po tomto světě jednou ukončí, jsou ale lidé, kteří svými kvalitami svět obohacují a měli by tu proto pobýt co nejdéle. Jiří Tancibudek, velký umělec a mimořádný člověk, byl z tohoto druhu lidí. Austrálie se Jiřímu stala osudnou, vytvořil si zde svůj domov a jeho přínos hudební kultuře tohoto kontinentu lze stěží plně docenit. Já však mám dojem, že z uměleckého hlediska to nebyla volba příliš šťastná, tato země nebyla úrodným prostředím pro výjimečné talenty. Jsem přesvědčen, že kdyby Jiří zůstal v Evropě, dostalo by se jeho osobitému muzikantství mnohem většího uznání. Byl to vskutku umělec světového formátu. Například zmíněný hobojový koncert, který významný skladatel Martinů pro Jiřího napsal, byl sice ve studiu ABC natočen, na gramofonové desce byl však vydán po 24 letech v roce 1980 malou jihoaustralskou společností SAREC. Nedá se však říci, že by život byl k Jiřímu nelaskavý. V Austrálii byl profesionálně úspěšný, materiálně zabezpečený a nikdy nestrádal. Také volba manželky byla šťastná, těžko si představit, že by k sobě našel vhodnější ženu, než je paní Věra. Jejich soužití bylo harmonické, skvěle se doplňovali, vážili si jeden druhého a navzájem se podporovali. Byl laskavým učitelem, který své žáky naučil více než jen techniku hry na hoboj, zasvěcoval je do tajů hudebního umění a inspiroval svojí pokornou lidskostí. Na pódiu byl sebejistým sólistou, v soukromí byl člověkem spíše plachým. V exilu se vždy hrdě hlásil ke svému češství, jeho vlastenectví vycházelo ze srdce a z lásky k bohatým tradicím našeho národa, především hudebním. Jako demokraticky cítící člověk měl přirozený odpor ke komunistické zlovůli a i k ostatním bezprávím. Byl a stále je velkou inspirací umělecky i lidsky. Jeho nepřítomnost nám působí smutek, zároveň ale každý, kdo ho poznal, může děkovat osudu, že mu bylo dopřáno to štěstí potkat se s velkým člověkem.‘‘

Na svou rodnou zem Jiří Tancibudek nikdy nezapomínal. Měl rád Prahu stejně jako kraj kolem Mnichova Hradiště. Do Československa však jako emigrant přijet nemohl. Jen v únoru 1969 koncertoval jako člen australského kvinteta dechových nástrojů v Měšťanské besedě v Praze. Tehdy ho nejvíce potěšilo, že na koncert přijel také plný autobus jeho příznivců z Mnichovohradišťska. Do vlasti se mohl přijet podívat potom až po roce 1989. Nezapomněl několikrát navštívit ani Klášter a Mnichovo Hradiště.

Hudební nadání zdědily i jeho dcery Eva a Sandra. Sandra působí jako úspěšná houslistka v Německu. Jeho vnučka Sarah Christ se stala již v mladičkém věku harfenistkou ve Vídeňské filharmonii a vnuk Raphael Christ je i přes své mládí známým houslistou v Evropě. Nejmladší Hana získala zálibu v dědově umění hry na hoboj. A tak rodinná muzikantská tradice pokračuje, i když Jiří Tancibudek zemřel. Stalo se tak náhle na palubě letadla 1. května 2004 za letu do Německa na svatbu první vnučky.

K uctění památky tohoto velkého hudebníka bylo uspořádáno dvoudenní vystoupení hobojistů a fagotistů na universitě v Adelaide. Ve stejném měsíci bylo pořádáno Mezinárodní setkání hudebníků dvoujazýčkových nástrojů v Melbourne, největší setkání hobojistů a fagotistů, které bylo věnováno k uctění památky J. Tancibudka, a vzpomínkový koncert v přednesu předních hudebníků komorního orchestru, na kterém vystoupil žák J. Tancibudka Jeffrey Crellin, 1. hobojista Melbournského symfonického orchestru. Australská rozhlasová společnost ABC vydala CD pod názvem ‚‚Význačné nahrávky Jiřího Tancibudka‘‘, dokument mistrovských hudebních děl v průběhu 50 let pobytu v Austrálii.

Přeložili jsme také vzpomínku Zdeňka Bruderhanse z roku 2004, známého pražského flétnisty narozeného v roce 1934: ‚‚Raději než se zaobírat Jiřího hraním na hoboj, přál bych si věnovat pozornost jeho úžasné působnosti jako ředitel univerzity Adelaide Chamber Orchestra. Jiří začal hrát na housle jako chlapec, a bylo to v rodném domě, když hrál ve smyčcovém kvartetu a zdokonaloval sám sebe takovými poklady hudby jako Mozart, Haydn, Beethoven, Dvořák ad. Další velkou inspirací toho času vedoucí české filharmonie, bylo jeho členství v Českém komorním orchestru, objeven skvělým dirigentem Václavem Talichem. Komorní orchestr nabíral tehdejší nejlepší hráče (např. Josef Vlach, vedoucí Vlachova kvarteta, Jiří Novák, vedoucí Smetanova kvarteta). To bylo osudové, že taková společnost nejlepších, společně s Jiřího výchovou doma, byla tou nejlepší přípravou pro porozumění ve vedení Univerzitního komorního orchestru. Jiří v jeho skromnosti o sobě nikdy nemluvil jako o tom hlavním, on byl především muzikantem! Jeho entuziasmus, vášeň pro hudbu a nekompromisní perfekcionismus byly ohromnou inspirací pro studenty, kteří se s ním setkali. Samozřejmě byl znám nejen mezi studenty hry na hoboj, ale také mezi vrcholnými hráči na smyčcové nástroje komorního orchestru university Adelaide, kteří jsou dnes na vedoucích pozicích po celé Austrálii a v zámoří. Pro ně je Jiří Tancibudek skutečným mentorem a inspirací.‘‘

Zaposlouchejte se do libých tónů Tancibudkova hoboje prostřednictvím autentické nahrávky společného koncertu Johanna Christiana Bacha Quintet in D pro flétnu (Zdeněk Bruderhans), hoboj (Jiří Tancibudek), housle (Robert Cooper), violoncello (David Fairs) a cembalo (David Swale):

V říjnu roku 2017 umístilo město Mnichovo Hradiště na návrh letopisecké komise pamětní tabulku na dům čp. 244, kde Jiří Tancibudek v mládí se svými rodiči žil - ZDE

Čtěte o jeho životě podrobněji např. v bakalářské práci Kateřiny Poláchové: Jiří Tancibudek - první interpret Koncertu pro hoboj a malý orchestr Bohuslava Martinů - ZDE

Na Jiřího Tancibudka, který prožil dětství a mládí v Klášteře a v Mnichově Hradišti, bychom neměli zapomenout!

Dle textu Jaroslava Kovaříčka z roku 2004 a materiálu městského muzea zpracoval Karel Hubač